Pathfinder Praha - Kythorn DR 1387

Zápisky z pamětí Ctihodného Otce Hirama Šedorukého, opata Vznešené duše Údolního letopočtu 1496, přepsáno mnichem-novicem Bilanem

Kythorn 1387
Nevím, zda- li se dá slovy popsat to, co jsem zažil. Ale jako kněz a pravý následovník Deneir se o to pokusím.

Vše začalo ve městě Athkatla, v místním chrámu Oghmy, kde jsem se snažil vystopovat v jejich knihovně část starobylého postupu ke konstrukci interplanární brány. Spíše než samotná brána mě fascinovala důslednost, se kterou pronásledoval svůj cíl dávno zapomenutý mág z Narfellu. Opsat si svitek mi však nebylo souzeno. Po příchodu mi znechucený prelát sdělil, že jejích chrám se stal terčem zlodějů a některé cenné svitky byly zcizeny- a mezi nimi, samozřejmě, i ten, po kterém se tak bažil.

Nevzdal jsem se. Po několikadenním snažení mi bylo odměnou jedno jméno - Dthriyo Sewiq, kdysi snad jeden z Rudých čarodějů, dnes nic víc než kouzelník jdoucí za nejvyšší cenou. Měl jsem i to štěstí, že se zdržoval v tu dobu v Athkatle, přesné místo se mi povedlo odhalit až po týdenním obcházení všech možných informátorů - nakonec ho prodali ti, se kterými nejvíce jednal - Stínoví zloději, šedá ruka zákona ve městě. Zařídil se v jednom z dražších hostinců poblíž řemeslné čtvrti. Chtěl jsem ho přímo konfrontovat, proto jsem spíše improvizoval, když se k němu násilím vloupal uprostřed bílého dne.

A tam stál můj sen - artefakt-brána - v celé své kráse. Patrně jsem nebyl jediný, kdo se hnal za znalostmi již dávno pod pískem pohřbeného Narfellu. Měl jsem konkurenci, o to horší, že jsem zpola vytušil, že moje konkurence stojí za mnou a začíná zaříkávat. Otočil jsem se, snažil jsem se ze všech sil o protikouzlo a hodil jsem se na bok. Vzduchem zasyčelo praskání, všechny chlupy se mi naježily ( a že jich jako trpaslík mám dost) a část stěny zmizela za ohlušujícího se rachotu. Na nic nebylo čas, další kouzlo mě mohlo smést - tak jsem se překulil a pokusil se svalit vyššího mága na zem. A povedlo se! Za chvíli jsem se oba válely po zemi, ani jeden nechtěl popustit. Na člověka, co byl celý život zabořen v knihách, měl však překvapující sílu, dlouho neměl nikdo navrch.

Ani jeden z nás si nevšimnul, že část kouzla, kterým mě chtěl Sewiq usmažit, se dotkla i brány, která se začala probírat k životu (na celém návrhu brány z Narfellu bylo pozoruhodné to, že k jejímu ovládání stačil i relativně malý zdroj energie - čili i nižší klér nebo učni, nebo kdokoliv, kdo byl schopen sesílat jednoduchá kouzla - a teď si představte, co by se stalo, kdyby každý učeň mohl se pokusit vyvolat démony z 5. nebo 6.kruhu....raději ani pomyslet). Ani jednomu z nás nedošlo při zápasu, že jsem se oba dostaly na okraj třpytivé clony vedle brány, ale oba jsme to vycítily. Už však bylo příliš pozdě.......

Z cesty na druhou stranu si nic nepamatuji. Dopadnul jsem tvrdě, ale do sněhu a první jsem pocítil chlad. Jako trpaslíkovi mi až tak nepříjemné nebylo, ale moje oblečení z horkého Amnu ani trochu neodpovídalo mrazu, kterému jsem čelil. Po rozhlédnutí jsem zjistil, že jsem tak 1-2 míli od malé osady, tak jsem se k ní vydal. Po Seqiqovi ani stopa, možná byl ztracen během cesty. Byl jsem si však jistý, že já sám jsem se octl na místě úplně neznámem, možná i na samotné paraelementální pláni ledu. Při vzpomínce na různé životní formy, které popsal ve své knize mistr mého řádu Bonaduce, se mi opět naježily všechny chlupy.

Víska byla naštěstí přátelská, částečně i rozuměli mojí řeči, ale po několika směnných obchodecha dotazování se na cestu mi bylo jasné, že jsem ve zcela jiné dimenzi. Zoufalost mnou cloumala z každé strany, ale vzpomněl jsem si, kterému bohu sloužím a s klidem jsem začal sepisovat vše, co mi bylo řečeno. Postupně jsem procházel od vesnice k vesnici, vše poctivě zaznamenával a při tom všem aspoň zapomněl, že jsem zcela ztracen.

Uběhlo několik týdnů a byl jsem na cestě z Abilu do vesnice Gojko, cestu jsem si chtěl zkrátit přes Šedokámen, ale to se ukázalo jako mylný úsudek. Ani ne půl míle od hory jsem byl obklíčen tlupou orků a goblinů na bílých vlcích, svázaly mě a odvedly do jejich jeskyně. Dva dlouhé dny jsem snášel jejich příkoří, až třetího dne jsem se již patrně přejedl a nechali mě, ať se o mě poperou vlci - za zdárného povzbuzování oběma odpornými rasami.

A pak se objevili, zprvu jsem neviděl kolik, ale kolem mě se prohnalo vzduchem několik projektilů a pach spáleného masa a výkřiky naplnily vzduch. Viděl jsem napůl ženu, napůl draka, majestátní, se smrtící kuší v ruce jak rozsévá šipky, dále muže na skále, jehož magie uspala část tvorů za mnou a pak...no, myslím, že pak utekl. Byl tam ještě třetí muž

Ta trojice se rychle s lůzou vypořádala a pak jsem byl svobodný. Dověděl jsem se, že bojovnice-dračice se jmenuje Elen (krásné jméno.....), mág v kápi Merelorn a poslední z trojice Hanuh. Byly zde údajně na žádost místního barona, jehož obtěžují nájezdy skřetů a humanoidů z této hory (víc určitě obtěžují obchodníky na stezce několik mil od Šedokámene). Vpravdě neměl jsem pocit, že se mají rádi, a jsou spolu spíše z donucení, ale motivy jsem v té době nezkoumal (ono napadení již ve vesnici nějakým zabijákem, roztrhaná žena na kusy v bělostném sněhu....myslím, že jsem v Merelornovu oku viděl něco jako nostalgii). Rozhodnul jsme se orkům oplatit jejich pohostinství a přidal se k nim. Pomalu jsem postupovaly skalním labyrintem chodeb, překazili jsem dobrou večeři, Hanuh málem uhořel a obraz sprintující polodračice po stropu mi nadlouho zaneprázdňoval mysl. Brr, a ten odporný obrovský škorpión v jedné z postranních chodeb... Z doslechu jsem věděl, že zdejší vůdce (asi šaman) se jmenuje Firdiso nebo Fridiso, ale dál jsem o něm nic nevěděl. Narazily jsme i na jednu prapodivnost - v jedné části se charakter okolí změnil, navlhlé stěny přešly plynule do opracovaných kamenů a uprostřed jedné zdi ve výšce několika stop se vznášela žlutá koule se dvěma znaky - D a S. Některé věci je lepší nechat tak, takže jsme se pomalu vytratili. Našly jsem i skalní tunel vedoucí dál hlouběji do nitra hory, ale neodvážili jsme se.

A teď stojíme před tmavým ústím další chodby a ve mě vzrůstá pocit, že už o nás všichni zde musí vědět... a pokud ano, tak oslavné písně nám zpívat určitě nebudou. Ach, kdybych tak slyšel Deneir, ale můj bůh je ke mě hluchý, nebo snad cesta mezi sférami protrhala pouto? V každém případě mi však několik promáčklých hlav vylepší náladu...